JAKO RAKU YAKI

  Od začátku rychlovýpalu uběhlo teprve jen asi třicet minut a temně červená barva žáru uvnitř pece už signalizuje, že se glazurový povrch nádoby začne brzy tavit. Nastal právě čas, kdy už se oči hrnčíře jen těžko odtrhnou od maličkého průhledu do lůna pece, aby mu snad ani náhodou neuniklo nic z toho vzrušujícího momentu proměny věcí minulých ve věci budoucí. Podobně jako oči chlapce, kterému klíčová dírka možná dopomůže poodhalit tušená tajemství okouzlující ženy. Je třeba ještě zvýšit teplotu. Pootáčím kohoutkem propanbutanového hořáku. Štěrbinami mezi cihlami se prodírají oranžové a modré neposedné plamínky a malým komínkem vzhůru vyšlehl ohnivý jazyk. Vypadá to, jako když nám na dvůr z večerní oblohy právě spadla zatoulaná kometa. Do konce celého výpalu zbývá už asi jen dvacet minut. Ve vzduchu je cítit nezaměnitelná vůně ohně, vody a vypalující se hlíny.

 V takových chvílích si nezřídka představuji dvě drobné postavy rozmlouvající u staré cihlářské pece, jak nahlížejí do plamenů a v očích se jim leskne odraz prvních čajových šálků, žhnoucích mezi hromadami střešních tašek a cihlového zboží. Mistr keramik pan Čodžiro pak nedočkavě vytahuje jeden šálek po druhém dlouhým železným pohrabáčem na uhlíky a rychle je zchlazuje, aby si vzápětí ověřil předpokládaný výsledek. Aby zmírnil tepelný šok a nádobky tak snadno nepukaly, zahrnuje je po vyjmutí z pece do listí a rýžových otrub. Tak vkládá a vyndáva z pece další a další misky se vzrušivým očekáváním požadovaného efektu. Nečekané výsledky však zrychlují tep, touhu i chuť zmocnit se všech poodhalených tajemství. Vzrůstající vášeň unáší svou mocnou silou muže vstříc novému dobrodružství. Bezpočet dalších pokusů ale nikdy neuhasí žár a žízeň po dokonalosti existence všech věcí. Čajový mistr Sen No Rikjú pozorně sleduje celý ten ohnivý rituál. Vnímá přitom dokonalou harmonii člověka, přírody a času a spokojeně se usmívá.

  Harmonie, úcta, čistota, klid. Čtyři základní principy nového učení o rituálním pití čaje - Pravá filosofie čaje, učení, které podle tradice formuloval čajový mistr Sen No Rikjú a které v Japonsku přispělo během 16. století i k novým pohledům a přístupům v keramické práci. Tak se také objevil zcela nový způsob výroby čajového nádobí, kterým výrobce střešních tašek mistr Čodžiro vytvořil první čajovou misku v naprostém souladu se Sen No Rikjúovou Pravou filosofií čaje. Čodžiro si pak brzy získal uznání i u samotného panovníka země vycházejícího slunce a vyzdobil pro něho nové čajové šálky čínskými znaky RAKU. To slovo značí radost, spokojenost, potěšení. A takový byl počátek slavného období japonské keramiky Raku-Raku yaki. Tak nějak to prý bylo. Dílna mistra Čodžira údajně pracuje dodnes, avšak dnes už není zdaleka jediná. Kouzlu výjimečného způsobu vytváření keramických nádob propadlo bezpočet hrnčířů a keramiků nejen v Japonsku, ale po celém světě.

  Teplota v peci rychle roste. Barva plamene se mění s každou minutou, štěrbiny mezi cihlami jsou stále větší a plamínky čím dál zvědavější a neposednější. To si jen kometa rozpustile rozčesává svoje zlaté vlasy. Natahuji si rukavice, připravuji dlouhé kovové kleště a vedle na kolečku načechrávám čerstvé borové piliny. Srdce mi buší vzrušením, když opět nahlížím do klíčové dírky. I kosákovi se už asi zatajil dech. Uvnitř je hotové peklo. Jasně oranžová barva žáru ujišťuje o teplotě kolem tisíce stupňů. Vypínám hořák. Ve dvoře se rozhostilo hrobové ticho, jen proud žhavého vzduchu nad pecí doznívá jako ozvěna několik desítek minut trvajícího dramatu. Odkrývám zcela horní část pece. Uprostřed starého selského dvora se náhle a jen na okamžik otevřela brána do jiných světů. Jsem tu jen Já a Ona, v ohni zrozená, čistá a nedotknutá, žhnoucí drahokam. Je průzračná jako křišťál, její povrch se leskne a jako zrcadlo odráží sálající žár v mihotavé lehkosti nejjemnějšího hedvábí. Ještě několik vteřin věčnosti odhodlání pro chlapce než vstoupí a dotkne se poprvé a naposledy panenských květů rajské zahrady. Spěšně rozebírám cihličky, to abych uvolnil cestu pro nevěstu. Beru do rukou kleště, očima hledám nejvhodnější místo k uchopení. Opatrně nádobu obejmu, pak pevný citlivý stisk. Je třeba pracovat rychle a obezřetně. Každé zaváhání může dílo nevratně poškodit, nebo i zničit. Vše, co se právě děje, vtiskne se nesmazatelně do budoucí tváře nádoby. Podobně, jako život do tváře každého člověka. Teplota nádoby, momentální teplota a vlhkost vzduchu, otisk kleští, vítr, způsob i samotné provedení celého procesu. Stane se tak dokonalým záznamem svého pohybu v čase a prostoru, záznamem svého stvoření. Zlehounka pokládám nádobu do připraveného plechového barelu s pilinami, které okamžitě vzplanou. Příval dalších pilin a kovové víko oheň vzápětí zadusí. Uvnitř teď probíhá redukční hoření a nádoba rychle chladne. V důsledku rychlých teplotních změn glazura na povrchu praská a atmosféra přesycená uhlíkem probarví všechny praskliny černě. Opět otevírám víko a vytahuji nádobu ven, aby se na vzduchu malinko nadechla a reoxidovala. Hustý štiplavý žlutý kouř valí se ven a dokonale vyudí každého, kdo je v tu chvíli nablízku. Od rána jsem vypálil takových pecí už několik. Pot, oheň, saze a kouř udělaly své. Děti pokukují za okny kuchyně do dvora na to čertovské dílo a až přijdu z práce na večeři, budou se jako obvykle chytat za nos a dělat neobyčejné grimasy. Nádoba se už dá udržet v rukavicích a tak ji pozvolna ochlazuji vodou. V zimě ji třeba převaluji ve sněhu, na jaře a na podzim vystavuji chladnému dešti. To nejdůležitější má však teprve přijít. V kamení na zemi teď přede mnou leží nevzhledná hliněná nádoba. Špinavá šedočerná brambora, plná uhlíků a pilin, mastná od sazí. Pan Džódžiro mi nakukuje zvědavě přes rameno a mudrlant Sen No Rikjú se shovívavě uculuje. Pokořená, zubožená, uválená večernice teprve odevzdaně čeká na své vysvobození. Zdá se, že trápení ještě neskončilo. Postupně omílám píď po pídi kolem dokola celý její povrch blátem a pískem. Ponížení vrcholí. Pekelné dílo však bylo přeci dokonáno. Když ponořuji nádobu do sudu s vodou, aby se v ní utopila všechna bída a špína tohto světa, stále ještě netuším, zda mě vzápětí čeká radost nebo zklamání.

  Zas vidím oba drobné pány sedící v trávě, v klidu bambusového háječku mezi velikými letitými balvany, jak pijí čaj, smějí se a výskají a diskutují nad tak trochu tajemnou řečí svých čajových misek. Já sedím doma u stolu ve své pracovně, kolem dokola stojí bezmála desítka nových keramických nádob, většinou váz. Upíjím ze sklenice červeného vína, pohledem vítám každou z nich dnes narozenou do rodiny a spokojeně se usmívám. Jsou všechny výjimečné. V klíně si ale přeci hýčkám jen jedinou, tu nejzamilovanější. Všechny jsou bílé, saténově hebké s neopakovatelnou kresbou černých čar různé síly a různých tvarů, jako plátky rýžového papíru poznamenané neviditelnou rukou mistra času jako rukou kaligrafa. Jen jedna, jediná ze všech, ta nejpokornější má líce, jakoby se rdila, jako lososově růžový lampion. V její tváři se odráží hloubka celého vesmíru. Sám dobře ani nevím, čemu se vlastně divím. Přinesla ji přece vesmírná kometa.

Jiří Duchek

© Magazín BONSAJ A ČAJ

Článok je vybraný z magazínu Bonsaj a čaj č. 11