Späť

O čem hrnek mlčí

Je konec října. Rána už bývají mrazivá a večery chladné. Aby se mi lépe psalo, zalil jsem si do hrnku pořádnou porci černého čaje. Tedy do svého oblíbeného čajového hrnku. Je dosti veliký, tak skoro na půl litru, aby čaj nadlouho vystačil, a dosti široký, aby rychleji chladl a dal se brzy pít. Dobře se drží. Vykroužil jsem ho před lety z elektroporcelánu a vymaloval mu kukačkou na tělo reliéf šlikrem z kalníku. Jsou to právě ty rákosy, co je vídám cestou, když vozím ráno děti do školy.

O čem hrnek mlčí

  Vynořují se z mlžného oparu na kraji lužního lesa za Lišanama. Jemně nazelenalá mléčná glazura s tmavými pramínky vykresluje ta rána i ten reliéf. Je z hromady hlíny, vytěžené při hloubení studny, kterou jsem objevil za zdí zámecké zahrady v Cítolibech. Glazura v peci stekla, hrnek se přilepil a pak utrhl z plátu a tak už mi zůstal. A takových oblíbených hrnků mám doma více. Na čaj, na ranní a polední kávu, jo, i na tu večerní. Pro různé příležitosti, podle nálady a chuti. Také hosté mají z čeho vybírat. U hrnčířů rozhodně nechodí ani kovářova kobyla bosa!

  Když o tom tak přemítám, zdá se mi, že není mnoho věcí, které by člověka provázely od nepaměti až po dnes, jako je právě takový hliněný hrnek. Jako by k člověku zkrátka tak nějak neoddělitelně patřil. Nacházíme ho už v hrobech po boku dávných obyvatel Země jako součást nepostradatelné výbavy pro další cestu do neznáma. Jako historický artefakt stává se pro nás klíčem k rozpoznávání kulturních epoch lidstva. Setkáváme se s ním v lidových písničkách, básních a říkačkách a bývá často klíčovým, hřejivým předmětem v pohádkách, které vyprávíme celé generace svým dětem. Stává se tak mostem v řece času mezi jimi a námi a námi a těmi...

čajovňa

  Hrnek, malá dutá nádobka z hlíny, velká jen tak dobře pro osobní potřebu. Někdy prostá, jednoduchých čistých tvarů, někdy je naopak bohatost všech křivek dovršena. Drobné i větší výstupky pro doplnění tvaru, pro symboliku, nebo pro lepší uchopení nádobky, všemožné i nemožné úchyty, ale i očka, ouška a ucha, přibližují se pomalu napříč věky až k dnešnímu archetypu.
Konečně, také zdobení bývá posledním slovem k věci. Jeho volba, podoba i způsob provedení, jeho střídmost či okázalost přece napoví cosi o člověku. O člověku žíznivém. Ale i o člověku své doby. Je dosti užitečný, avšak nikterak nezbytný. Sami si ho vybíráme, sami z něj pijeme. Proto by se mi chtělo skoro říci "podle hrnku poznáš člověka".

  Etymologicky je slovo "hrnek", staročesky "hrnček", praslovansky "grnac, gornéc" odvozeno od slova ghuer neboli "žár", "hořeti", "hliněná pec".

  Zajímavé. Kdyby se mu říkalo kupříkladu hliňák, hliněnec, nebo hlinec-hlineček, jistě by to vycházelo z jeho samotné podstaty více nežli přirozeně. Zatím co pojmenování žárovec či ohnivec, hovoří o zcela jiné podstatě věci. Poukazuje spíše na významnost proměny poté, co projde nádoba žárem hrnčířské pece. Tak je tedy také jasně řečeno, že oheň je tady ten, kdo nakonec rozhodne o kvalitě a o samotném bytí či nebytí každé jednotlivé nádoby. Vdechne ji život po té, kdy už byla vlastní práce s hlínou dávno dokončena. Bez ohně by byla každá nádoba jen málo použitelná. Pouhý prach ze země. Tomu já říkám vypečenost.

čajovňa

čajovňa

  Musím říci, že neznám hrnčíře, který by si alespoň občas nevyrobil hrnek jen tak pro vlastní potěchu. Udělat takový dobrý hrnek bývá totiž skutečně dosti radostná práce. Zvláště pak, když ho dělat nemusíte, ale můžete, nebo dokonce chcete! Možná se to bude zdát jen málo pravděpodobné, ale taková příležitost se nám hrnčířům nenaskytne příliš často. Lidé si totiž v dnešní době chtějí svůj svět vytvářet sami. Nestojí už o to, odkrývat netušené a poznávat nepoznané. Nestojí už o dobrodružství, překvapení ani o nová setkání. Chtějí si za své peníze koupit pohodlně svoji představu. A to ještě samozřejmě co nejlevněji. Víc už je obvykle nezajímá. Přesto pak, že "Zákazník není náš pán", pracujeme pro chléb více na objednávku, nežli pro věc samotnou. Proto také bývají hrnky deformovány do šněrovaček obludných představ o kráse, či estetice, tak jako přirozenost krásných dam někdy v předminulém století. Stávají se proto symbolem laciného štěstí a opravdové hodnoty pak zůstávají utajené.

  Hrnčířská hlína je jemný, velmi poddajný a tvárný materiál. Dobře připravená a opečovaná je vždy hotova poddat se hrnčířově ruce i vůli a posloužit svému účelu. Na takový hrnek jí není třeba nikterak mnoho. Jen asi tolik, kolik se jí vejde do samotných dlaní. Pracovat s ní pak mohu svobodně, zcela podle svých představ. Mohu jí vnutit tvar i podobu i účelnost. Mohu, ale také nemusím. V tom je totiž velký rozdíl. Když se mi hlína při točení na hrnčířském kruhu proplétá mezi prsty, když ji mačkám a hladím, cítím její sílu i křehkost, její uvolněnost a pružnost. Její odevzdanost mi umožňuje pocítit všechny její přednosti i hranice, které je dobré nepřekročit. Je to podivuhodné souznění, vzácná harmonie, co předurčuje samotný tvar všech nádob. Zvláštní jemná rezonance vzájemnosti, která by se snad dala lépe vyjádřit hudbou nežli slovy. Taková práce se pak podobá spíše tanci, kdy je třeba pevného vedení a lehkého citlivého kroku, aby střevíčky nebyly pošlapány. Tehdy hlína a její pán počnou jedinečné, neopakovatelné dílo. Každá nádoba mi tak sama může odhalit svou tvář, své bohatství.

čajovňa

  Hrnčíř si tedy řekne hlíně o nádobu a hlína zase hrnčíři o svůj tvar, hrnek pak o tvar ouška, zdobení je poselstvím a oheň dá nakonec všemu své požehnání. Na všem však spočívá ruka hrnčířova, jako ruka starostlivého otce.

  Není tedy jistě hrnek jako hrnek a ne každý hrnek je také vhodný pro každého. Ten pravý si ovšem musíte najít sami. Někdy Vám takový hrnek padne do oka, podobně jako smítko, co ho přinesl závan větru. Zkrátka se vynoří někde na tržišti v záplavě desítek dalších, třeba i dosti podobných hrnků, ale Vy v tu chvíli víte, že jenom tenhle ten je ten jediný pravý a že je tím, co Vám právě ještě chybí ke štěstí. Když se Vám pak navrch pěkně usadí do ruky, není o čem pochybovat. Je to láska na první pohled. Jindy se takový hrnek kupříkladu podědí po někom, koho jsme měli rádi, nebo se najde třeba na půdě za trámem a nic nevadí, že je už malinko oštípanej. Občas se také stane, že vám nějaký hrnek jednoduše přiroste k srdci. Ujdete s ním kus cesty, zvyknete si na něj a čas Vás postupně stmelí. Docela spolu uzrajete. A tak si dříve či později najde každý hrnek svého člověka a každý člověk svůj hrnek. Zdá se, že hrnek je obrázek o nás lidech, o době, ve které žijeme a jistě i o nás samotných.

čajovňa

čajovňa

  Pamatuju se, že si moje babička vařila k snídani, po obědě a večer k televizi černý kafe. Měla plnej kredenc hrnků, ale černý kafe si vařila vždycky jenom do toho s pomněnkama. Byl to takovej jednoduchej porcelánovej čtvrtlitráček. Taková partiovka ze sedmdesátejch let. Ošklivej unifikovanej hrnek. Jak jsem rostl, hrnek stárnul a babička s ním. Zlatá obroučka na hrdle pomalu vymizela a pomněnky pobledly. Když babička umřela, všechno se změnilo, všechno bylo přebudováno a v celém domě po ní zbyl jen ten hrnek s pomněnkama. Kdykoli teď její dům navštívím, udělám si černou kávu právě do toho hrnku a na krátkou chvíli jsem zase u babičky na prázdninách. Dneska je to pro mě kouzelnej hrnek s pomněnkama.
Dopíjím svůj černý čaj. Zelený hrnek vyschnul tak, jako ta louka na kraji lužního lesa v horkých srpnových dnech. Dnes se nám spolu dobře mlčelo. Svítá. Za chvíli povezu děti do školy...

Jiří Duchek
www.keramikaduchek.wz.cz

čajovňačajovňa

Prihlásenie